První bowling
Nevidomí na bowlingu
www.youtube.com/watch?v=ANa3NZYFUtc
Za němé nebo mluvení neschopné mluví počítač. Hluší hrají na hudební nástroje, vnímají hudbu dotekem a nepřijde jim to nijak divné. Proč také? Stejně tak i hluchoněmí mají svůj jazyk a dokážou jím vyjádřit i humor. Gesta zhmotní emoce a vykouzlí úsměv. Zvuk smíchu prořízne ticho jinak zaplněné místnosti. Lidé na vozíku tančí a plavou, skáčou z letadla, lezou po horách a ti o berlích třeba i běhají. Vypadá to možná trochu legračně, ale život už takový je – je s ním prostě sranda.
Nevidomí vnímají svět sluchem a hmatem a počítají si kroky, aby se dostali z jednoho místa na druhé. Osahávají věci a po hmatu tvoří třeba i předměty z keramiky. Používají hůl, aby snáze zdolali překážky, a vodí s sebou psy, kteří znají jejich oblíbená místa a na požádání je tam zavedou.
Jedna do života patřící a v podstatě legrační situace nastala v mé práci, když jsem kolegyním řekla, že jdu s nevidomými a slabozrakými hrát bowling. To je taková ta hra, která zahrnuje dráhu, kuželky a pokud možno rovný hod koulí do místa, kde se jich nachází nejvíce.
Domnívaly se, že k tomu člověk jasně potřebuje oči. Proč? Ptala jsem se, ale odpovědět mi nedokázaly. Jednu to zaujalo natolik, že se v pátek 10. dubna 2015 do baru u Simony v Příbrami vydala se mnou. Druhá nešla, protože… proto. Fakt nevím, ale možná půjde příště. Zájem tam byl, ale mísil se s nějakou nechutí. Ne s opovržením, spíš tam byl blok, který jí znemožňoval pochopit.
V ten pátek se nás sešlo sedm. Čtyři viděli, dvě ne, já to měla tak na půl. Andrein vodící pes Kanto přišel s paničkou, ale do hry se nezapojil. Je to takový velký černý poděs, mazlivý a přátelský. Čekala jsem, že se vydá po dráze, aby si vše očichal, nebo bude honit vrhané koule, či se paničce plést pod nohy. Ale jako správně vychovaný pes jen ležel, pozoroval a hlídal.
Akce probíhala od čtyř do šesti, dráha se musela zamluvit a cena za pronájem se příjemně rozpočetla mezi sedm lidí, takže dvouhodinovka nás každého vyšla asi na čtyřicet korun.
Restaurace byla zpočátku prázdná, začala se plnit až tak po páté hodině, ale toho jsem si všímala jen okrajově. Zabrali jsme se do hry, pravidelně se střídali a povzbuzovali se. Nevidomé členky skupiny se činily stejně jako ostatní. Zjistili jsme, že když je správně postavíme na čáru a nasměrujeme, není problém se trefit a sestřelit i všechny kuželky. Za odměnu se nám na monitoru s průběžnými výsledky střídaly obrázky naháčů. No co, byli jsme zvědaví, takže se hrálo fakt poctivě. Jediný muž ve skupině byl trochu v nevýhodě, ale nakonec vizuální odměna se dala přizpůsobit a konečná odměna rozhodně nebyla ta vizuální.
Zachutnal nám kaktusový džus, já ho vypila půl litru. Obávám se, že kaktusy ten den došly, protože ho ochutnal ze skupiny snad každý. Kanto dostal misku vody a ani on si nestěžoval.
Hra postupovala na střídačku, ale nesoutěžili jsme, radost provázela úspěšnou snahu každého z nás. Například já to předtím v životě nehrála a než jsem přišla na to, které tři prsty do té koule vlastně patří, chtělo to čas.
K Simoně jsem s kolegyní Zdeňkou vyrazila z práce. Byl pátek a byly jsme docela utahané. Domluvily jsme se, že jestli nás únava přemůže ještě víc, půjdeme domů. Jenomže jsme zůstaly do šesti a to dokonce všichni.
Už se těším na další klání, džus, mňamku, psí oči a příjemné odpoledne.